V roce 1971 vyhlásil americký prezident Richard Nixon válku proti drogám. Záminka byla skutečná a naléhavá. Doma ale represe zamířila jinam, než kam by mířila politika stavěná na veřejném zdraví.
Vietnam jako záminka
Mezi americkými vojáky ve Vietnamu byla vysoká spotřeba heroinu. Podle pozdějších výzkumů zkusilo heroin zhruba 34 procent vojáků a asi 20 procent vykazovalo příznaky závislosti. To vyvolalo skutečnou domácí paniku, kterou ještě znásobily zprávy kongresmanů vracejících se z Vietnamu.
Zajímavé je, co následovalo. Po návratu domů se na heroin znovu stalo závislými pouze zhruba jedno procento z nich. Ukázalo se tak, že prostředí a životní okolnosti hrají v závislosti mnohem větší roli, než se tehdy věřilo.
Doma mířila represe jinam
Zatímco záminkou byl Vietnam, doma represe cílila na dvě skupiny odporu. Na protiválečnou levici, spojovanou s konopím a LSD, a na černošské komunity, spojované s heroinem.
Nixonův poradce John Ehrlichman to v rozhovoru z roku 1994, který vyšel v časopise Harper’s, řekl otevřeně. Cílem bylo tyto skupiny kriminalizovat, protože být hippie ani být černoch zakázat nešlo, ale zakázat jejich látky ano. A pak rozbíjet jejich komunity, zatýkat jejich vůdce a vykreslovat je večer co večer ve zprávách jako zločince.
Autenticitu této citace rodina Johna Ehrlichmana zpochybnila. Podobné svědectví ale existuje i z jiného zdroje. Podle deníkových záznamů Nixonova šéfa kanceláře H. R. Haldemana, které cituje kniha Lockdown America, prezident zdůraznil, že celý problém jsou ve skutečnosti černoši a klíčem je vymyslet systém, který to zohlední, aniž by to tak vypadalo.
Vlastní komise mu poradila opak
Nejsilnějším dokladem, že o data nešlo, je osud komise, kterou si Nixon sám jmenoval. Vedl ji guvernér Raymond Shafer a v březnu 1972 dospěla k závěru, že ani konopí, ani jeho uživatelé nepředstavují nebezpečí pro veřejnou bezpečnost. Doporučila proto, aby držení pro osobní potřebu přestalo být trestným činem.
Nixon zprávu odmítl ještě předtím, než vyšla, a odmítl si ji vůbec přečíst. Z odtajněných nahrávek z Bílého domu navíc vyplývá, že na Shafera předem tlačil, aby závěry vlastní komise neprosazoval.
Regulace, která nekopíruje škodlivost
Kdyby šlo skutečně o veřejné zdraví, regulace by kopírovala farmakologickou škodlivost jednotlivých látek. Místo toho kopíruje kulturní původ látky, demografii jejích uživatelů a ekonomické zájmy.
Dobře je to vidět na srovnání, které přinesla Nuttova analýza škodlivosti látek. Ta hodnotila dvacet látek podle šestnácti kritérií, od poškození zdraví uživatele po dopady na okolí a společnost. Nejškodlivější látkou vyšel alkohol se skóre 72 ze sta. Psilocybin skončil na opačném konci žebříčku jako nejméně škodlivá látka se skóre 5.
Přesto zůstává alkohol legální a psilocybin zakázaný. Právní přísnost tedy nekopíruje riziko, ale něco jiného.
Ještě názornější je zákon z roku 1986. Crack a kokain jsou chemicky tatáž látka, liší se jen formou. Přesto za pět gramů cracku hrozil stejný povinný trest pěti let vězení jako za pět set gramů kokainu. Crack byl přitom rozšířený v chudších a převážně černošských čtvrtích, zatímco kokain užívali spíš bohatší běloši.
Když se terčem stane člověk
Jak úzce byla represe propojená s potlačováním kulturní opozice, ukazuje případ Timothyho Learyho. Šlo o klinického psychologa z Harvardu, který na počátku šedesátých let vedl výzkum psilocybinu a LSD v době, kdy byly tyto látky ještě legální. Univerzita ho propustila a on se stal jednou z nejviditelnějších tváří tehdejší kontrakultury.
Za držení dvou marihuanových cigaret dostal desetiletý trest. Po útěku z vězení po něm Nixonova administrativa pořádala mezinárodní pátrání. Traduje se, že ho prezident označil za nejnebezpečnějšího muže Ameriky, přímý doklad tohoto výroku se ale nedochoval. Samotný rozsah pátrání ale ukazuje, že terčem nebyla jen látka, ale konkrétní člověk a to, co představoval.
Nástroj sociální kontroly
Z tohoto pohledu byla prohibice nástrojem sociální kontroly, ne zdravotní politiky. Vybírala si látky podle toho, kdo je užíval, ne podle toho, jak moc škodily.
Připomínat si to má smysl i dnes. Pokud pravidla nestojí na datech o skutečné škodlivosti, je namístě ptát se, na čem tedy stojí a čemu vlastně slouží.
Zdroje
- Baum, D. (2016). Legalize It All. How to win the war on drugs, rozhovor s Johnem Ehrlichmanem z roku 1994. Harper’s Magazine, duben 2016. Dostupné na harpers.org.
- Robins, L. N. et al. Lee Robins’ studies of heroin use among US Vietnam veterans, data o užívání heroinu mezi vojáky a míře relapsu po návratu. Addiction. Dostupné na pubmed.ncbi.nlm.nih.gov.
- Nutt, D. J., King, L. A., Phillips, L. D. (2010). Drug harms in the UK. A multicriteria decision analysis. The Lancet. Dostupné na thelancet.com.
- National Commission on Marihuana and Drug Abuse (1972). Marihuana. A Signal of Misunderstanding, závěrečná zpráva Shaferovy komise.
- Parenti, C. (1999). Lockdown America. Police and Prisons in the Age of Crisis, deníkové záznamy H. R. Haldemana.
- Anti-Drug Abuse Act of 1986, Pub. L. 99-570, poměr trestů sto ku jedné mezi crackem a kokainem.
- Minutaglio, B., Davis, S. L. (2018). The Most Dangerous Man in America. Timothy Leary, Richard Nixon and the Hunt for the Fugitive King of LSD.
Kontakt pro média
Nikolay Lezhnev, předseda A.P.P.L. z.s.
E-mail: [email protected]
Telefon: +420 777 666 683
Tento článek slouží výhradně k informačním a vzdělávacím účelům. Nejedná se o výzvu, podporu ani nabádání k užívání jakýchkoliv látek. Při jakýchkoliv právních otázkách konzultujte odborníka. Texty a grafika jsou vytvořeny s pomocí AI.
